UTRPENÍM ~ K SOBĚ

ztrátyZAKÁZALA JSEM SI TRPĚT ~ strana 262 ~ kniha Duha mého života.

Popisuji zde uvědomění, které mi přišlo na přelomu ledna/února 2018, kdy jsem lehla s velmi hnisavou angínou, žiletkami v krku a zimnicí. Tělo mi vypovědělo službu. V těchto dnech jsem byla konfrontována se svými myšlenkami, pocity víc, než předtím.

Jak to?

Předtím jsem se snažila dělat cokoliv, jen abych nemyslela na smrt blízkého člověka a nemusela cítit to všechno, co se ve mně odehrává. Například jsem neustále cvičila. Každý den. Ano, dělalo mi to dobře, ale přepínala jsem tělo. Každý den jsem se přejídala ~ zajídala jsem tu prázdnotu, kterou jsem měla uvnitř a nechtěla jí čelit. Smála jsem se, abych svou bolest zakryla, když jsem ji zrovna nezajedla. Byla jsem „uměle“ pozitivní, ale v tu chvíli jsem to nechtěla vidět a bylo to součástí toho mého procesu a pochopení.

Začala jsem na to přicházet právě až v tom útlumu s nemocí. I to je jeden z důvodů, proč naše tělo „selhává“. Abychom se zastavili a pochopili.
Jenže to my často neděláme ~ viz já a moje zkušenost.
Bojíme se čelit té obrovské bolesti a proto své pocity raději odsouváme do pozadí, potlačujeme je. A nakonec z toho vznikají nejen nemoci, ale i situace, o kterých jste mi psali ve zprávách: ,,Chci plakat, ale nemůžu, jak to mám spustit?“
Tohle je úkol spíše na několik sezení s terapeutem, protože se to často nepovede na první pokus. Předchází tomu určitý proces otvírání se, důvěry a uvědomování si toho, že své emoce a pocity často potlačujeme, právě proto, abychom nebyli slabí a zranitelní. Aby nám nebylo ublíženo ještě více. Proto je v naších očích "lepší" být tvrdý jako kámen, protože tak se přeci vyhneme té bolesti, když budeme "silní".
Jenže je tohle opravdová síla?
Není.
Tohle je odpor a odmítání něčeho, co je pro nás naprosto přirozené, protože jsme lidi. Cítíme, vnímáme, prožíváme. Od toho jsme tady. Žijeme, protože můžeme. Přitom si to často nedovolujeme, zakazujeme.
Vím to. Jen se mi to paradoxně nikdy nepovedlo potlačit až v takové míře, abych nemohla plakat.

Popisuji v této situaci (strana 262-263), že po ztrátě blízkého (u mě smrt, u jiného to může být rozchod, ztráta kontaktu s blízkým) přichází OBDOBÍ OTUPĚLOSTI, kdy nic necítím, nevnímám. Nadchází OBDOBÍ STŘÍDAVÉ, kdy si uvědomuji, že se mohu smát i plakat a střídat to podle potřeby, ale zároveň mám stále apel na tu pozitivitu. Nakonec se tyhle stavy překlenuly v OBDOBÍ SMUTKU, kdy si právě v nemoci uvědomuji, že nemohu nikam utéct, doslova. Protože ještě před tou angínou mi ruplo v zádech. A tak přišel čas celkově se dávat dokupy a více pochopit.

Nepotlačujme své emoce(=nemoce). Dovolme si trpět. Dovolme si být zranitelní a slabí, protože jen tak dojdeme k tomu smíření a přijetí. Nelze to přeskočit.
Zároveň je potřeba si uvědomit tu skutečnost, že tyhle ztráty v nás zůstávají a není to o tom je odmítat nebo odhánět. Je to o tom pochopit a díky nim pak v tom životě dále vnímat tu možnost TEĎ & TADY, kterou máme pro sebe i své blízké. O to víc si po tomto uvědomění můžeme dovolit prožívat ty krásné chvíle, i ty bolestivé. Jak píši v Mandalovníku u mandaly Pomíjivosti - ,,Nic netrvá věčně. Všechno jednou pomine."

O to víc prožívejme tyto chvíle ~ NAPLNO.

S láskou Simi

Pokud si chceš přečíst mou duhovou knihu, máš poslední možnost TEĎ.

PS: Fáze truchlení po rozchodu a při ztrátě blízké osoby popisuje Christie ve svém podcast číslo #49 

 

bye bye duhoztratyzraty1ztraty2ztraty3ztraty4

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení