#rouškyvšem aneb společně to zvládnem!

rouskyvsem
KORONAVIRUS (16.3.)

Ano, smála jsem se. Ano, myslela jsem si, jak všichni situaci zveličují. Ale, sama mám nyní strach…, ne o sebe. O své blízké mám strach.
Já se dopuji vitamíny, pozitivně smýšlím nad svým tělem i zdraví a dělám kolem sebe štít, který mě chrání před viry…, nepřipouštím si nákazu. Ale co Ti, kteří jsou mi blízcí? Vy, kteří nevěříte tak jako já? Vy, kteří se necháváte pohltit strachem a jste tak oslabení?

Mluvím o strachu druhých a přitom sama nyní vyvíjím obavy a strach o ně. Není lehké zůstávat vyrovnaný. Víme, že i přes veškeré pozitivní vibrace, se může stát něco, co nás (ne)mile překvapí.
Sama to znám...
A můj milý si tak trochu nyní zahrává s osudem.
,,Vždyť jsem jenom v kanclu, nepotřebuji roušku nebo respirátor.” říká mi.
,,Ale když budeš ve styku s někým cizím, bylo by dobré si ji vzít, kvůli bezpečí svému i jeho.”
,,Já to ale nechci Simí.”

Když mi máma 2 týdny zpět dávala po 2 respirátorech, které byly jedny z nejposlednějších na skladě, ze kterého taťka odebírá materiál pro práci…, zasmála jsem se. S pokorou ji poděkovala a “věděla”, že je nepoužijeme. Chtěla jsem jen, aby byla klidná.

TEĎ? Teď se dívám na situaci úplně jinak. Vím, že respirátor je ochranou pouze na pár hodin, ale pořád lepší něco než nic.


Když jsme s Markem viděli plná parkoviště u nákupních středisek a obchodů s potravinami, opět jsme se ironicky uchychtli. Stejně jako když jsme míjeli prázdné regály a naopak košíky a vozíky, které přetékaly zásobami. Přišlo nám to komické a hysterické.

TEĎ? Teď si ťukám na čelo, že jsme se taky nezásobovali. Aktuálně jsou většina obchodů vykoupená.

Abych se dostala k pointě tohoto textu. Marek opravdu odchází bez roušky. Jsem smutná.
,,Jestli si ji nevezmeš, tak s Tebou nebudu mluvit.”
,,Ale budeš!” Objímá mě, snaží se mi dávat pusy, ale já uhýbám.
,,Co když to bude poslední políbení, které bys mi mohla dát.” dodává.
Je to hrozně ošklivá myšlenka, ale má pravdu… o to víc nechápu, že si ji pro sichr nemůže vzít.
Jdu do kuchyně, kde si chystám k snídani domácí kefír s jahodami a banánem. Marek jde za mnou.
,,Vezmeš si ji prosím? Alespoň s sebou, kdybyste měli nějaké sezení ve větším počtu lidí?”
,,Nevezmu.”
,,Ale já nechci, abys mi umřel.”
,,Neumřu, nehodlám umřít.”

Tohle už jsem taky jednou slyšela…
Oči se mi začínají zalívat slzami.
,,Ty ale nechápeš, proč chci mít alespoň ten pocit, že se snažíme… a není nám to lhostejné vůči sobě ani druhým.”

,,Ale chápu.”
,,Nechápeš!” Začínají mi slzy stékat po tvářích jako hrachy a koukám uplakaně na Marka.
,,Ale no táák…”  trhá Mari kuchyňskou papírovou utěrku a stírá mi slzy.
,,Už mi umřel jeden člověk, kterého jsem milovala, nechci to zažít znovu a ztratit i Tebe!”
,,Neztratíš, nemůžu umřít, mám Tebe, máme vlastní byteček…, my to zvládneme.”
Někomu se může tohle smýšlení zdát přehnané. Nechci to přivolávat, rozhodně ne... Ale člověk opravdu nikdy neví, kdy mu ty ručičky na hodinách života odtikají poslední vteřinu. Nikdo z nás to neví. Jediné co víme je, že to prostě jednou přijde... A proč tomu chodit naproti? Nebo naopak být ten, kterého to nemusí zasáhnout fyzicky, ale bude to roznášet dál?

Objímáme se u vchodových dveří, loučíme se.
,,Miluju Tě.”
,,Já Tebe taky…”
Ještě jednou zkouším svou otravnou otázku, jestli ji opravdu nechce alespoň s sebou…
Ale odpověď zůstává beze změny.
,,Tak papa a hezký den miláčku."
,,I Tobě, papa.”

Zavírám dveře a přemýšlím, proč jsme někteří takoví ňoumové a musíme si za každé situace hrát na geroje, rebely a porušovat zásady a přikázání. Ačkoliv i já mám svou hlavu a zprvu jsem byla toho názoru, že to média přehání… Nezabije nás si vzít tu blbou roušku. Zabije nás pouze naše laxnost a bezohlednost. Pořád říkám, že zhoubou lidstva, je lidstvo samo.

Tyhle karantény se nedějí běžně. Tahle opatření zažívám za svůj "krátký" život poprvé. A nejen já...Ale i Ti, kteří žijí třikrát déle, než já. Nemůže to být jen tak. Včera večer jsem viděla televizní zprávy po neskutečně dlouhé době. Musím říct, že jsem byla okamžitě vystrašená, přestože jsem do té doby měla dosti pozitivní nadhled. Je vidět, že ta média opravdu dokáží zamávat s lidskou psychikou… Ale proč to pokoušet? Proč tomu chodit naproti?

Když si vezmu roušku, neberu to jako slepé následování oveček státu nebo celého světa… Beru to jako zodpovědnost vůči nám všem. Moje rouška chrání Tebe, Tvoje rouška chrání mě.

Včera se v televizi zmínili o tom, že koronavirus nenapadá oproti jiným nemocem tolik mladé organismy, naopak onemocní spíše starší člověk, než dítě. Proč tomu asi tak je? Odjakživa se zvířecí smečky i sama planeta Země zbavovala “nejslabších” kusů. (Bez urážky.) Za poslední desetiletí jsme se rozmnožili tak enormní rychlostí, že je příchod koronaviru i logický. Planeta je přelidněná a tak je potřeba jí zase trošku “odlehčit”. Likvidujeme planetu a ona se brání. Jenže my i proti její obraně najdeme vždy řešení. Jak říká Mari...
- Když jsou záplavy, vystavíme hráze.
- Když začne hořet, my oheň hasíme.
- Když se objeví nějaká nemoc nebo choroba, my najdeme nebo vyvineme lék na její vyléčení.
Jsme tak neskutečně vychytralí, že se tu místo původních 40 let, dožíváme stovky. Je to skvělé pro nás, máme tu své blízké mnohem déle - díky za to! Ale kdybychom alespoň uměli ŽÍT a chovat se k sobě a k naší Zemi tak, jak si zaslouží. Každý takový takový člověk totiž plýtvá pitnou vodou, vytváří mnohem více odpadů a mnozí se opravdu chováme bezohledně ke svému okolí i planetě. (Já sama v tomhle směru teprve procitám, jen konstatuji, jak to prostě je.)

Nyní jsme opět po X letech ve válce. Ale kdo s kým nyní válčí? Neválčím proti sobě. Bojujeme jen každý sám se sebou. Právě tím, jak se k situaci stavíme. Tím, jak to ignorujeme nebo naopak respektujeme. Tohle není válka, ve které má vyhrát jedna nebo druhá strana. Tady nejsou žádní soupeři. Jsme jen my. A vyhrajeme jen tehdy, pokud se SPOJÍME! Tehdy, kdy budeme respektovat určitá opatření a přestaneme je brát na lehkou váhu. Jde o nás, o naši planetu, o naše životy. Proč to i přesto někteří z nás nechápeme a bereme situaci lehkovážně? O to více se stydím, že je to právě má drahá polovička, která odporuje nařízení, přestože se to snažím vysvětlit s láskou a porozuměním…, ale i strachem?

17. 3.
Opět odchází z domu bez roušky a respirátoru.
Je opravdovým paradoxem, jak apeluji na všechny s nošením roušek, ať už na blízké nebo úžasňáky na sociálních sítích… a i přesto k tomuto opatření nedokáži přesvědčit svého přítele.

18. 3.
Marek odchází do práce. Ani se s ním neloučím. Jen odpovídám zpoza rohu na jeho pozdrav.
Když se zavřou dveře, jdu se podívat na botník… Respirátor je pryč. Otvírám rychle dveře, za kterými stále ještě stojí můj Mari, vyčkávající na výtah a drží v ruce za gumičky respirátor.
,,Ty si ho bereš dnes do práce?”
,,Beru.”
Vrhám se na něj a dávám mu pusu.
,,Pa miláčku.” říká Mari.
,,Tak ahoj.” Usmívám se. :)
Ne, není to úsměv “vítězství” ani pocit “docílila jsem toho svého”. Je to úsměv a pocit vděčnosti, že mu není jedno jeho ani mé zdraví. Že mu nejsme jedno my, ani lidé na ulici. Mohl by od někoho ten virus chytit, roznést všude okolo a také donést domů a nakazit tak i mě. Já, která je z 95% zavřená celé dny doma a nemá šanci ten virus dostat jinak, než právě z polibku mého milovaného.

Odpoledne přichází Mari domů s hrdě nasazeným respirátorem na obličeji.
,,Tadáááá!” Hlásí vítězoslavně při příchodu.
,,Tadáááá, jsi slyšel, že od zítřka je to povinný, co?” Směji se. :D
Ale jsem ráda, že alespoň ta oficiální opatření respektuje.
MAMINKA_SIJE
Funkce respirátorů je pouze na pár hodin a vzhledem k tomu, že my máme jen 2, je potřeba pořídit zásobu roušek, které budeme moci pravidelně vyvařovat a dezinfikovat.

Výhra v jackpotu! Aneb moje mamča se rozhodla včera začít šít roušky ve velkém!
Vzhledem k tomu, že potkává na ulici spoustu (převážně starších) lidí, kteří nemají žádnou ochranu přes obličej, případně jen šátky, tak vytahuje svůj šicí stroj a pouští se do prvních pokusů.
Zprvu používá stará bavlněná prostěradla, která jsou ještě komunistické kvality - myšleno v dobrém, protože tyhle látky vydrží fakt hodně.
Již po několikáté šicí zkoušce se do toho dostává a vytváří si v tom systém.

Když nám 2 týdny zpět dávala každému po jednom respirátoru, tak jsem se smála. Teď jsem na svou mámu tak pyšná!
Za poslední 2 týdny totiž našila přes 250 ks roušek, z toho dala 80 ks do práce na veterinu, kde pracuje jako uklízečka a zbytek rozdala po blízkých a neznámých lidech na ulici!

Poznámka:
Mamka roušky neprodává, ani neposílá (bohužel) poštou. Chce je rozdávat OFFLINE mezi lidi, kteří je potřebují zrovna teď a tady. Těm, kteří se o tom, že šije nedozví třeba z instragramu nebo Facebooku a může jim je darovat z ruky do ruky. Co si budeme...on je to i 
mnohem krásnější pocit, cítit tu vděčnost kdy stojíte naproti sobě.
A proto jsem ráda, že jsou i tací, kteří šijí ve velkém, a naopak je posílají právě poštou tam kde je také potřeba! Každý to děláme jinak, ale všichni správně tak, jak to cítíme! Jste úžasní!!

Vždy když mi zavolá, nebo si jdu k ní vyzvednout další roušky navíc, vykládá mi krátké, dojemné příběhy, které se jí teď každý den dějí.

,,Představ si, šla jsem do galanterie pro další látky a gumičky, potkala jsem tam stařičkého pána,
který měl kolem obličeje omotaný nějaký velký šátek.
Ptám se ho: ,,Vy nemáte roušku?"

,,Nemám paní.” Odpovídá milý staroušek.
,,A chtěl byste?”
,,No chtěl.” Kouká pán z pod šátku na mou mamku.
,,Tak tady máte!” Předává mu ji mamka s úsměvem.
,,A kolik jsem za ni dlužný? Dvě stovky?”
,,Ale ne, já Vám ji dávám jen tak!”
Prý na ně na oba úplně soucitně koukaly i ty prodavačky v galantérce.
Když mi to mamka teď vykládá, tak mám slzy v očích.

,,A nebo za chvíli další starší pán, potkala jsem ho na vrátníci, hlídal tam a měl kolem pusy taky omotaný jen kousek nějakého šátku.” Povídá mamka dál.
,,Vy jste nedostali roušky, když tady hlídáte a stýkáte se s lidmi?”
,,Ne paní, nedostali a nikde nejsou k sehnání…” říká pán.
,,Tak tady jednu máte!”
,,Jejda mane, jak já se Vám za to odvděčím mladá paní? Moje žena je v nemocnici, jinak by mi ušila.”
,,Jsem ráda, že Vám to pomůže, to mi stačí. Tak ji večer jen vyvařte v horké vodě, přežehlete žehličkou a zítra si ji zase můžete vzít."
Po rozloučení se mamka ještě vrací a dává pánovi druhou roušku, aby měl na výměnu.

Další den mi povídá o tom, jak šla za mladou paní do obchodu, u které ráda nakupuje zdravé dobroty.
,,Vy taky nemáte roušku?”
,,Nemám, nikde nejsou k sehnání!”
Mamka už zkušeně vytahuje z kapsy: ,,Tak tady máte!”
,,Ježiši, Vy jste tak hodná, moc děkuji! Tak si za to vezměte tady tu dobrotu, vím, že to máte ráda, chodíte si pro to pravidelně.”
,,Nene děkuji, kvůli tomu to nedělám.”
,,Ale no ták, alespoň jednu.”
,,Ne, jste hodná, děkuji, ale nechte to být.”

Jindy mi zase s nadšením povídá o tom, jak vidí pána bez roušky, který drží za ruku holčičku s šátkem přes pusu, jsou na ostrůvku uprostřed silnice a mamka teprve čeká, až blikne zelená.
Nejedou zrovna žádná auta a tak běží (i se svým nateklým kolenem, s kterým chodí na rehabky) za tím pánem. Zjišťuje, že je to cizinec a ani to, že sama neumí slovo anglicky ji neodrazuje a nohama, rukama se mu snaží vysvětlit, že mu chce dát roušky. Hehe.

Všechno tohle, když mi mamka vykládá, neříká to proto, abych o tom psala na Instagramu nebo blogu, ani proto, aby ji lidé říkali, jak je úžasná. Vykládá mi to s tak čistým nadšením a radostí jen proto, že ji to naplňuje a chce se o ten pocit podělit. Upřímně? Daří se jí to bravůrně, protože se mi při každém dalším příběhu zalívají oči slzami a cítím neskutečnou laskavost a spojení mezi námi všemi.

Kdykoliv vyráží ven, má od prvního dne po kapsách a kabelce několik roušek.
Takže když venčí pejska Kima, není tomu jinak. Potkává zrovna 2 pány,
kteří sečou trávu. Jeden z nich má roušku a druhý má na hlavě navlečené tričko s dírami pro oči.
,,Vy jste nedostali roušku, když jste takhle venku?”
,,Nedostali paní…” odvětí.
,,Tak tady máte.”
,,Jejda mane, vždyť já ani nemám, co bych Vám za to dal…” sahá do prázdných kapes. ,,Jen úsměv, který teď ani neuvidíte!”
,,Ten úsměv by mi úplně stačil, ale ani ten není třeba.”
,,Mockrát Vám děkuji!”

Člověk by ještě měsíc zpět nevěřil, jakou vděčností budeme všichni oplývat při dostání “kousku látky s gumičkou.”
Moje mamka je jako Ježíšek v březnu. Rozdává radost všude kolem sebe. A nejen moje maminka.

Těch, kteří šijí, je teď opravdu obrovská spousta a všichni jste naprostí úžasňáci! Pomáháme si vzájemně… Ti kteří neumí šít se dělí s látkami a gumičkami a dávají je tam, kde z nich vzejdou roušky, jako například naše babička nebo Markova maminka...a i Vy úžasňáci, kteří jste nám psali.

Úžasňáky jsou Ti kteří šijí nebo podporují šití roušek, ale i Vy, kteří děláte hromadné sbírky na obědy a různé vitamínové bomby pro ty, kteří to teď potřebují… Ať už zdravotníci nebo senioři.

A nejen Ti, ale i my kteří na tyhle sbírky přispíváme v těchto těžkých časem “pár” korunkami, jsme úžasňáci!

A víte co? I Vy, kteří jdete dát “jen” ten potlesk do každovečerních tichých ulic ve 20.00 hodin, na balkóny za tohle všechno, co se děje, jste úžasňáci!

maranosirousky
D Ě K U J I ...., 
společně to ZVLÁDNEME!

PS:
Až tohle všechno jednou skončí, budu nosit roušku vždy, když budu nemocná a půjdu mezi Vás všechny.
Odjakživa jsou rýmy, chřipky a nachlazení, která přeci nemusíme i v běžných dnech roznášet všude okolo, když už chceme chodit do práce a neležíme doma.
Ani v čekárně u lékaře si nemusíme vzájemně mutovat svá onemocnění, mmm? :) 

Moje rouška bude chránit Tebe a ta Tvá zase mě!

Když v budoucnu potkáme někdo s rouškou přes obličej, nemusíme se už na takového člověka dívat, jakože má nakažlivou a smrtelnou nemoc, nemusíme se ho štít, naopak se na něj mile usmát a být mu vděčný za to, že chrání nás okolo... Nebo možná chrání sebe před těmi, kteří nemocní jsou, ale roušky nenosí..., proč?
Protože například lidé s rakovinou, jsou oslabení chemoterapiemi/ozařováním a jsou tak mnohem více náchylní na bacily kolem, které by "zdravého" člověk neskolily. A přesto musí chodit každý den mezi námi a čelit pro ně velkému nebezpečí!
Rouška není hanba..., ani při koronaviru, ani při běžných onemocněních a situacích. Naopak.
Je to laskavost vůči nám všem.
Díky, že je nosíme!

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení