REALITA

Každý se asi někdy ocitl v dost blbé situaci, ze které nemohl ven, ať dělal cokoliv.
Možná i Ty?
Je úplně jedno, jestli ta situace byla způsobená zlomeným srdcem po rozchodu s protějškem, úmrtím blízkého člověka, nebo například ztrátou zaměstnání,….
Je milión a jedna prekérních situací, které nás položí na kolena a v tu chvíli je pro nás to ono, tím nejdůležitějším, co se nám děje, přesto, že jinde někdo další řeší “jinak závažnou” situaci.

Co teď řešíš?
Co Tě pálí?
Co Tě bolí?

Jen si to teď připomeň. S upřímností a bez příkras.
Prostě jo. Je to tak. Je tady TENHLE problém.
Problém, který Tě trápí. Který Ti možná ani nedá spát, jako mě ten můj.

Ale co s ním, když o něm VÍM a uvědomuji si ho?
Řeknu Ti, co jsem udělala já.

NIC.

Došla jsem do fáze, ve které jsem už neměla energii na nic. Tomu mému “nic” totiž předcházela spousta pokusů o vyřešení situace, spousta vydané energie, naděje, ale žádná mi nepomohla tak, jak bych potřebovala. A ta možnost, která se zdála jako “nejlepší” , na tu jsem nebyla připravená. Nebyla a ani jsem nechtěla být.

A o čem tedy vlastně mluvím? Jaký je můj aktuální problém?

Finanční a existenční stránka života, která u mě už přes 2 roky dost silně pokulhává. Jasně, byla lepší i horší období, ale žádná stabilita a jistota, která by mi nezpůsobovala neustálý stres.
Díky psaní nové knihy kapesnář, jsem přišla na to, proč se mi to děje. Pořád jsem nechápala, jak to, že mi dříve mé projekty vycházely? Cokoliv jsem od srdce vytvořila, se dříve či později dostalo mezi lidi. A já tak měla nejen pocit naplnění, že lidem předávám inspiraci, ale i příjemný výdělek.
Došlo mi, že dříve jsem totiž neměla strach. Nebála jsem se, že nebudu mít co jíst, nebo kde bydlet. Proč? Protože jsem do zimy 2019 žila u svých rodičů, kteří mi odjakživa zabezpečili plnou lednici a střechu nad hlavou. A TO JE ONO - POCIT BEZPEČÍ.
Vždy jsem si stěžovala na to, jak se mezi sebou v rodině hádáme, pomlouváme a máme na hovno vztahy.
Nikdy jsem si ale dostatečně neuvědomovala, jak obrovský dar mi rodiče celý život přinášeli i přes různá nedorozumění. Dar bezpečí a “bezstarostnosti”.

I když jsme se sestrou mnohdy slyšely slova: ,,Na to nemáme penízky. To je moc drahé.” Nikdy jsme nepocítily existenční strach. Díky tátovi a mámě, kteří udělali vždy vše proto, abychom měly dostatek.

Což se změnilo s mým odchodem z domova.
Ptáčátko vylétlo z hnízda... Ale očividně ještě neumělo úplně lítat.

První měsíce jsem to až tak nepociťovala. Vzhledem k tomu, že jsem vždy byla “šetřílek", tak jsem příliš neutrácela.
Naopak jsem si své peníze z brigád a různých tvoření schovávala do obálky mezi ponožky “na horší” časy. Navíc rok 2019 byl velmi plodný.

Aniž bych si to ale uvědomovala, tak se pomalu a jistě ty horší časy plížily a vkrádaly do mého života.
S tehdejším přítelem (, kterého také nejednou zmiňuji v kapesnáři), jsme si vzali hypotéku na byt a tehdy to začalo.

Zátěž - pocit dluhu - svázání na xy let - MUSÍŠ.

Mé projekty sice nadále byly tvořeny z lásky a od srdce, ale zatěžovány strachem, stresem a pocitem, že všechny mé výtvory do toho světa “musí” odejít, jinak se neuživím. (Často jsem slýchala, že se neuživím. Nechtěla jsem, aby pochybovači měli pravdu.) Vymizela ta lehkost, se kterou jsem fungovala při bydlení s rodiči, kde jsem přispívala minimum a uvnitř věděla, že kdybych neměla - postarají se o mě. Jako celých dlouhých 23 a půl let. Taková “jistota” v nejistotě. (Protože nic není jisté.)
Podpora, kterou jsem brala jako samozřejmost.
Jako jooo... Vždy jsem přišla za mámou: ,,Děkuji za oběd, bylo to výborný.”
Za tátou: ,,Děkuji tati, že jsi mi koupil to a tamto.
,,Mám Vás ráda.”

Ale nikdy jsem nepřišla a neřekla: ,,Děkuji za to, že díky Vám mám kde bydlet.
Děkuji za to, že pokaždé otevřu ledničku a naplním si bříško.
Děkuji za to, že se staráte o mě a mé potřeby.”
Já si totiž zdaleka neuvědomovala, jak těžké je ty potřeby obstarat.
Pociťuji to až poslední roky, kdy jsem se vydala vstříc životu na vlastní pěst a i tak mi trvalo do září tohoto roku, kdy jsem dopsala svou knihu, rozklíčovat, proč “už to nefunguje”.
STRACH.
Strach, kterým je protkán celý můj život v různých situacích a ohledech.
I přes svůj strach jsem si plnila své sny.
Ale nepodařil by se žádný z nich, nebýt mámy a táty. 

DĚKUJU za všechno.

I v těchto náročných chvílích, které prožívám nejintenzivněji od vydání knihy, jsou mi podporou. A nejen oni. Kapesnář mi otevřel oči v tom, že jsem nikdy na nic nebyla sama, i když jsem se tak často cítila. Celý život mám kolem sebe nejen rodinu, ale i přátelé a v určitých životních obdobích i různé partnery - muže, kteří mi na mé cestě pomáhali najít samu sebe a zjišťovat tak, co vlastně (ne)chci.

Kapesnář - VÍŠ, CO DOOPRAVDY CHCEŠ?

,,Chci se cítit líp. Více v bezpečí.”

Ale nebyla jsem najednou schopná udělat nic. Paralýza. Totální.
Způsobila to poslední kapka - právě Kapesnář.

Přišlo totiž fiasko s kampaní pro vznik knihy, kdy jsem vybrala peníze přesně na náklady na tisk. Ani korunu navíc za mou práci a čas. (Peníze, které byly navíc jsem totiž rovnou investovala do reklamy a e-mailů během samotné kampaně, abych podpořila prodej. Přála jsem si knihu vydat, ale zapomněla jsem si přát na ní i zaslouženě vydělat.)

Proto jsem se rozhodla (už během kampaně) najít po 5 letech naplnění jinde než na sociálních sítích a v zásobách zážitků mého vlastního života, který jsem tak hojně a otevřeně sdílela zdarma do veřejných prostor, bez jistoty návratnosti. (Aneb být full-time influencer není úplně výhra, když to neumím finančně ukočírovat.)

Našla jsem si práci. (Druhou. Z té první jsem musela po týdnu odejít.)
Poprvé v životě jsem se rozhodla odklonit od tvoření sama pro sebe - ke tvoření a práci pro někoho jiného. Nabrala jsem za ta léta spousty zkušeností při tvoření a správě sociálních sítí. Ty mohu nyní využívám pro jinou firmu a při práci v týmu - nejsem na vše sama. Jsme v tom spolu. A to je skvělé.

Pracuji podobně jako dříve, ale rozdíl je v tom, že mám každou hodinu zaplacenou - wow. To z vlastního podnikání neznám. ALE zároveň mám jen omezený počet hodin (part-time job) = méně peněz na to vyjít, než kdybych zůstala v té první práci na full-time.

1) Proč nejdu do práce na full-time?
Protože “nemůžu”. Roky jsem jela na energetický a finanční dluh “jen tak” a jsem z toho strašně vyčerpaná. Zároveň pro mě ale nástup do zaměstnání nebo nějaké firmy dříve nebyl řešením. Tvrdohlavě jsem se držela své představy, kam a jak se má můj život ubírat. (Asi i proto, abych nepotvrdila štiplavé poznámky svého okolí, které mi vždy naplno nevěřilo. Možná proto, že ani já v sebe naplno nevěřila?)

Dříve jsem byla schopná pracovat celé dny i noci “jen tak”, protože mě to bavilo, protože jsem to milovala… Neměla jsem za to ani korunu. Ale bydlela jsem u rodičů a byla zajištěná.

A pak se mi to vrátilo vždy jednou za rok v kampani, kdy jsem vypustila ven to, na čem jsem pracovala - diář, batohy, tašky. Mezitím jsem obšťastňovala všechny sledující svou energií a myšlenkami na instagramu - jen tak, protože mě to bavilo, protože jsem to milovala. Užívala jsem si to. Nemusela jsem mít strach o vlastní existenci.

Teď už ji mám. 2 roky. Jen jsem to neuměla pojmenovat. Asi jsem si to ani nechtěla připouštět. Vždy jsem si myslela, jak moc už jsem vyrostla a dospěla. Hlavně díky terapiím. Dokonce jsem sama na vlastní pěst odfrčela do Prahy, kde jsem začala novou kapitolu života.
Nutno podotknout... Ničeho absolutně nelituji. Všechna tahle rozhodnutí mě opravdu posunula, obohatila. Ale přesto všechno se nyní stále cítím jako to malé dítě, které se teprve učí postarat samo o sebe.
Není to ironie? Po tom všem? :)

Jo kapesnář opravdu otvírá oči. Jak to? Protože pomáhá na reálných životních fuck-upech ukazovat jiné úhly a možnosti, jak se k situacím postavit. A protože apeluji na upřímnost a otevřenost, měla jsem tendenci se s Vámi nyní podělit o další takový příběh (, kterých je v knize mnohem víc), abyste věděli, že ať řešíte cokoliv... NIKDY v tom nejste sami. Nikdy. Spousta lidí totiž řeší situace podobného rázu. Každý to jen (ne)zvládáme po svém a ve vlastním tempu.

Chce to totiž často správné načasování uvnitř nás. Aneb...

,,Život a sny neuspěcháš." - Tvůj kapesnář

UPDATE: ZEPTALA JSEM SE 15. 12. CO TRÁPÍ VÁS. 

a1bcd
ef1g1h1
i1j1k1l1
m1o1p1q1
r1s1t1u1
v1w1x1y1
z1ž1aaaaa1
aaaa1dekuju1

Bylo by toho ještě mnohem mnohem víc, co jste posílali... JSME V TOM SPOLU. 

 

 

2) Jsme na to přeci dva, mám partnera, se kterým to můžeme spolu hravě zvládnout, no ne?
To je sice pravda, ale přítel poslední 3 měsíce jezdil do zahraničí jako elektrikář vydělat peníze. Peníze, o kterých se nám ani nesnilo, abychom zvládali platit hypotéku, kterou mu přiťukli před rokem, zrovna ve dnech, kdy jsme se dali dohromady. (Vydal se ze všech úspor a navíc si musel vzít i půjčky.) Jenže oni mu v té cizině zaplatili pouze jednou a pak stále neplatili, přítel tam jezdil, doufal, ale neplatili…a ve finále ani nezaplatili.
Až jsme skončili ve stavu, že nemáme na zaplacení ničeho. 

Další ironie.
(A to se mu ještě začátkem prosince rozbil telefon, takže jsem mu půjčila svůj pracovní, který jsem používala pro občasné hovory s virtuálními kámoškami.)

Nestěžuji si. Celé ty roky jsem ohledně této situace na sobě téměř nedávala nic znát, protože jsem byla odhodlaná to zvládnout s pozitivním přístupem. (Který byl pro mě občas až toxický.) Více méně se dařilo to ustát alespoň v tom základním minimu. Upřímně? Už nechci být “jen” pozitivní. Nechci si vsugerovávat, že je to dobrý, když prostě není. Je potřeba se na to podívat s maximální upřímností a odkrýt zase druhou stránku těch životů na sociálních sítí. Tu, která není jen samý úsměv. Tu, která je prostě reálná, jen často není úplně vidět.

Hodně mi v tomhle otevřely oči dvě slečny (Maruška a Míša), které mě dříve sledovaly právě díky instagramu. No později nás osud spojil a my se poznaly i osobně. S každou jinde a jinak, ale poznaly.
A po delším kontaktu se mi od každé vrátily podobné reakce (neznají se vzájemně): ,,Tyjo, to jsem netušila. To by mě ani nenapadlo. Vlastně bych řekla úplný opak. Ty sociální sítě působí opravdu úplně jinak. Jak tvoříš, mám pocit, že se Ti daří, to ve Tvém případě snad ani jinak nejde."

Ale jde. Všechno jde. Mě se daří v tom, že jsem měla možnost dělat to, co miluju. Tvořila jsem. Ale ne efektivně a s návratností.

To je moje realita...

Je tady problém. Prostě je a nebudu si hrát na to, že není, nebo, že to za mě vesmír vyřeší. To musím já.
Vesmír mi maximálně hází příležitosti, kterých se mohu chytit (viz nová práce), ale tu volbu musím udělat já.

VOLBA
PŘEKONÁNÍ STRACHU
ZMĚNA
TVOŘENÍ ŽIVOTA

= 4 pilíře kapesnáře. 4 pilíře mého života, které opět pomalu ale jistě aplikuji do této pro mě zapeklité situace. Teď a tady.

Jaký problém tíží Tebe?
Děláš pro něj něco?
Pokoušíš se o některý z pilířů?
Nebo...
...Jsi ve fázi "NIC"?

Všechno je "správně" teď a tady pro Tebe, když to tak cítíš.


Nestydím se za svůj problém, snílkovství, naivitu, tvrdohlavost,....a mohla bych pokračovat dál. To se hold někdy stane. Vyskytne se problém, aby nás něco naučil. Člověk věří, snaží se, ale nejde to hned. Ta hojnost za ním prostě nechce.
Viz já a můj Vé. A ano, jsem nasraná. Tolikrát jsem se rozčílila. Na sebe. Na svět. Tolikrát už jsem od října brečela bezmocí a vyčerpáním. Padala do stavů, ze kterých mi nešlo vystoupit. Už od ledna skoro nespím, protože se budím a hledám řešení. I proto nemůžu nastoupit na full-time. Zabilo by mě to. Už i teď mi tělo dává najevo, že se potřebuje hodit do větší pohody. A tak dělám co můžu a když už nemůžu, tak se prostě "vypínám" - odpočívám a čekám na další příležitost.

Poznámka: Byla jsem teď na preventivce u své nové doktorky. EKG, krev, moč, tlak - všechny testy naprosto v pořádku. "Jste zdravá." Až se mi tomu nechtělo věřit. Jde vidět, že to tělo je fakt silným nástrojem, a že i přes velké psychické vypětí, funguje a zůstává silné nadále. Myslím, že se dost vyplatilo to, jak jsem se o něj poslední roky starala. Jinak si to neumím vysvětlit. Teď jsem na něj totiž dost "kašlala". A stejně je mi věrným parťákem. VRACÍ MI TO ve chvílích, kdy už nemůžu. Nebo si minimálně myslím, že nemůžu. Bože díky za to.

Někomu tohle všechno možná nepřijde jako hrozná životní situace. Někdo v tom žije běžně... No já nikdy dříve ne.
A ten pocit, kdy má člověk na účtě 36,- nemůže si koupit naftu, aby dojel do práce, nebo donesl domů pořádné jídlo, aby zahnal hlad...
Zaplatil sociální a zdravotní, nebo nájem, elektřinu, plyn, vodu,... Natož pak koupit vánoční dárky blízkým.

Jo, rozbrečela jsem se ségře do telefonu, že mě serou Vánoce, protože jim nemám z čeho koupit dárky.
No nakonec se to "na chvíli" vyřešilo - brigáda, komparz v dalším filmu, odpracovaný týden v 1. práci a zalepila jsem to, co jsme potřebovala. Dokonce pokoupila drobné dárky pro radost. Využila při nich často spíše svého času, kreativity a lásky, kterou jsem do nich mohla vtisknout a mám z toho opravdu uspokojivý pocit.

Poznámka: Tyhle situace věřím, že se v této době řeší na každém rohu. A je úplně jedno, jestli je člověk influencer, realiťák, nebo prodavačka. Vždy se může stát něco, co nás nemile překvapí, nebo necháme určité situace zajít tam, kam vlastně nechceme.

,,Tvůj problém je pro Tebe právě TEĎ ten nejdůležitější a nejtěžší...
Nehledě na to, že jiní lidé řeší možná na první pohled těžší věci...
Proč? Protože Ty jsi třeba ty "jiné" problémy nezažila.
Žiješ tenhle!
Ten svůj!
A netřeba se stydět, když ho nezvládáš."


My s přítelem dříve neměli problémy s penězi. Žádné půjčky, dluhy. Nic.

Pak stačí hypotéka, nebo vylétnutí z rodinného hnízda a strach dokáže pěkně otřást se životem. Tedy s tím mým určitě. Někdy to není šokem. Někdy je to takové plíživé...jako třeba rakovina a s ní spojené zdravotní problémy, které postupně nabírají na síle.

ANO, MÁME PROBLÉM...
Ale řešíme to. Snažíme se. “Děláme na tom.”
Oba pracujeme tady v Česku a každý den hledáme možnosti, kterými si pomoci. (Ach, ať už přijdou ty první výplaty!)
Od blízkých - rodiny, přátel - máme nespočet nabídek na půjčení peněz.
Ale je v tuto chvíli DALŠÍ půjčka opravdu řešením?? (Od února mám půjčku u svého taťky.)
Já se tomu bráním, protože mi to přijde jako začarovaný kruh.

A proto volím jinou variantu. Sbírám doma veškeré zachovalé věci, které delší dobu nepoužívám (některé jsem nikdy nepoužila) a rozprodávám je různě po internetu.
Od knih, oblečení (hodně obnošené kousky putují naopak jako dar do charitativních kontejnerů), elektroniky, po zbylé kousky z mé tvorby za poslední roky,…
Mě to uleví a pomůže finančně i pocitově a někomu z Vás třeba udělá radost?

Děkuji taky za to, že jsi mě na mé cestě během posledních 5 let podpořila a z mého e-shopu si cokoliv zakoupila.
Vrátila jsi mi tu energii, kterou jsem věnovala tvoření. Bez Tebe a Tvé objednávky bych ty sociální sítě nejspíše zabalila už dávno, protože bych v této situaci byla mnohem dříve. Díky, díky za vše!

Simi


PS: Už jsem zmiňovala, že mám z tiskárny kapesnáře - knihy i zápisníčky navíc. Sem tam si o ně někdo napíšete do zpráv - děkuji. Chci je pustit do světa bez nějaké mé větší snahy, nátlaku, protože já už fakt “nemůžu” a nechci - nic a nikoho nikam tlačit. Sebe už vůbec ne. I proto jsem odešla po týdnu z té první práce... A našla si druhou mnohem lepší v rámci podmínek, které mi více vyhovují. :)) Ale to už je zase jiný příběh. :)

Díky, jestli jsi dočetla až sem.

2_BLOK_1_1

 NAHLED1

Zpět do obchodu