OD (ZNEU)ŽITÍ & UPŘÍMNOSTI ~ ČÁST 7.

ZITI_7

~
Jít sama bych se bála. Nevím čeho více. Jestli sama sebe nebo pána a toho, co by mohl zkusit tentokrát?
Jde se mnou tedy kamarádka Terka.
Zdravíme ho. Říkám, že jsem původně chtěla tohle sezení už o víkendu zrušit…
P: ,,To stačilo napsat nebo zavolat.”
Nejistě dodávám, že jsem ho nezrušila, protože jsem si s ním chtěla promluvit o tom minulém sezení, jen jsem se bála přijít sama, proto jsem si vzala doprovod. Ptám se ho, jestli si uvědomuje, že to, co se stalo minule, se stát v rámci léčení nemělo? Není to v pořádku. A jestli to takhle dělá vždy?

P: ,,Uvědomuji. Já si to uvědomil hned v tu chvíli. A ne, tohle samozřejmě v rámci léčení nedělám. Ale Vy jste byla tak zablokovaná a ztuhlá, že jsem Vás chtěl trochu uvolnit. Neměl jsem to dělat.”
Já: ,,I když už jsem o nějakých léčeních slyšela od kamarádek, i tak jsem nevěděla, na co přesně se připravit a Vy jste mi vlastně nic neřekl, nijak to neuvedl, i proto jsem ve finále byla tak moc ztuhlá.”
P: ,,Já myslel, že když jdete na tohle léčení, že víte, jak to bude probíhat.”
Terka: ,,Ale i kdyby věděla, tak tohle je dost intimní záležitost a je přeci důležitý tu ženu obeznámit s tím, co se bude dít už jen pro získání nějaké důvěry.”
P: ,,To ano, to je pravda.”
Já: ,,Já mám celý život “problém” s autoritami, prostě věřím, že ví, co dělají, takže jsem Vám tu důvěru dala. A i když jsem se necítila dobře, byla nervózní a měla tendenci říct, jak se cítím, že mě ty tlaky třeba bolí, tak jsem mlčela, protože jste se na nic neptal. Nic jsem neřekla.”
P: ,,No, ale to jste mohla.”
Já: ,,Mohla. Ano. Ale sám jste říkal, že jsem zablokovaná. Já v intimní oblasti nikdy moc nedokázala vyjadřovat své pocity. Byl to pro mě vždy blok. Za poslední rok jsem se konečně naučila vyjadřovat sama sebe a své pocity v normálních životních situacích, ale tady to ještě nezvládám. Proto jsem za Vámi znovu přišla, abychom to společně zkusili odblokovat, když jste to na mě dokonce sám viděl. V posledních dnech jsem si ten zážitek zpracovávala sama v sobě, přemýšlela nad tím, kde jsem udělala chybu a….
P: ,,Vy jste neudělala chybu… To já jsem to přehnal.”
Já: ,,Mlčím…”
P: ,,Omlouvám se, to jsem nechtěl a neměl.”
Já: ,,Děkuju. Jsem ráda, že si to uvědomujete. Ale i přesto… Jak mám vědět, že tohle neděláte běžně? Že už se to znovu nebude opakovat s jinou ženou?”
P: ,,Opakovat se to nebude. Uvědomil jsem si, že tohle stejně nechci dělat. Chci napravovat jen kosti a klouby. Stáhl jsem tuhle službu i z webovek.”
Já: ,,To je dobře, že jste to stáhl. Poslední měsíce si buduji důvěru v muže a když tu důvěru dám Vám, tak uděláte tohle. Jsem zvědavá, jak moc mě to ovlivní, když se budu v budoucnu s někým sbližovat…"
P: ,,Mrzí mě, že jsem to udělal zrovna Vám. Díval jsem se na Vaše stránky. To, co jste si prožila, to co nyní tvoříte s kamarádkou, vážím si Vás za to.”
Dokonce mi sám od sebe vrací peníze.
Já: ,,Všichni, se kterými jsem to řešila, mi radili, ať to nahlásím na policii, protože tohle byste si neměl dovolit. Ale já si řekla, že prvně zajdeme přímo za Vámi. Tak jen doufám, že toho nebudu litovat, protože bych nerada, aby se to stalo ještě někomu dalšímu. Já už jsem se s tím jakš takš vypořádala.”
P: ,,Jak jsem řekl, nestane.”

Co na tohle říct? Viděl stránky, možná viděl to, že mám nějaký vliv na sociálních sítích a možná dokonce čte i tyto řádky a doufá, že to opravdu nenahlásím? Kdo ví.
Za sebe to nahlašovat nepotřebuji ~ jak už jsme zmínila, ve finále se necítím jako oběť. Pro mě to je další životní lekce, která mě ve finále hodně posílila, pomáhá mi nastavovat hranice a mám zase větší pochopení pro sebe i druhé.
Kdybych to měla nahlásit, tak kvůli tomu, aby se to neopakovalo jiné ženě. Protože ne každá jsme takhle otevřená a dokážeme to řešit s okolím, aby to na nás nezanechalo stopy.

Proto znovu zmiňuji ~ nebojme se svěřit. Lepší si ulevit, než nechat se sežrat podobnými zážitky za živa. Vím, že je to těžko představitelné. Ale když to dokáži já vypustit otevřeně mezi 20 tisíc lidí, tak to všechny a všichni dokážeme říct alespoň jednomu blízkému člověku nebo terapeutovi, který nás nikdy nebude soudit. Naopak. Pomůže nám se s tím vypořádat.

Na závěr bych pak ráda napsala i nějaký souhrn, jak se s tím člověk může zkusit “poprat”.

Mysleli jste si, že je to konec? A pak, že já jsem naivní…O:)
Mám toho "bohužel" ještě tolik, co říct…

Chvíli na to se totiž děje něco, co vůbec nečekám.
Jdeme si s Terkou sednout na limču, za což jsem moc vděčná, protože byť jsme to zvládly, potřebuji to asi zase nějak vyventilovat a vstřebat. Takže Terezko, ještě jednou moc děkuji za doprovod a Tvé ucho, protože to co následuje a musíš poslouchat, by asi jen málokdo zvládl.

Vůbec totiž nevím, co to má znamenat, ale mám najednou silný pocit, že bych se za ním “měla” vrátit. Vrátit a nechat se “zneužít” znovu. Já vím, já vím. Je to ujetý.
Ale tohle prostě neovládá moje hlava ~ ta křičí: ,,Ses posrala v kině ne? Seš normální?!”
Jenže moje tělo říká: ,,Vždyť Ti neublížil. Omluvil se. Byl slušný a hodný, ani na Tebe nekřičel, nehádal se, uznal svou chybu. Dokonce si Tě váží za to, jaká jsi.”

Jo, tyhle pocity a myšlenky mě totálně děsí a okamžitě bezhlavě je vypouštím nahlas a říkám Terce. Ta na mě jen zírá a chce po mě ještě víc rozebrat ty pocity, které mám.

Víte, co je skvělý? Že můžu. Že můžu říct nahlas to, co se ve mně odehrává, i když to absolutně nedává smysl ani logiku a je to zvrácený. Terka mě nesoudí. Chce jen vědět důvody proč. Což je pro mě v tuto chvíli úplně nejvíc. Nemusím to v sobě potlačovat, nemusím se za to stydět. A tak se dostáváme hloubš a hloubš.

Ty věci, které jsem tu za celou dobu popsala byly a jsou mou součástí. Ale tohle?
Mám pocit, jako by ty myšlenky a pocity vůbec nebyly moje.

V rámci celé té konverzace přicházíme na různá uvědomění. Dochází mi, že tohle možná necítím jenom já? Že možná dochází k opakovaným zneužitím a znásilněním právě proto, že nás nějaký vnitřní hlas zavolá znovu ke stejnému “viníkovi”/“násilníkovi” a když ne ke stejnému, tak si na základě těchto pocitů přivoláme někoho jiného? Jinou situaci na podobné bázi?

Ty pocity se nedají absolutně popsat slovy. A kdo je nezažil, tak nejspíše nepochopí a odsoudí. Cítím, že mi celé tělo každou chvíli exploduje, když se tam nevrátím. Čím víc se tomu vnitřně a nahlas bráním, tím víc mám pocit, že to nevydržím. Ani ta rybízová limonáda mě dostatečně neschlazuje.
,,Teri, já nevím, co mám dělat, já prostě nevím, co mám dělat?! Vždyť tohle není normální. Já vím, že je to totální hloupost, ale nemůžu si pomoct. Co když jsem psychouš, když tohle cítím? Co když se potřebuji jít léčit, jinak to se mnou dopadne špatně?”
T: ,,Myslíš, že tohle se nějak léčí? Ale jak?”
,,Já nevím!!! Chlapa! Potřebuju chlapa! Teď hned!”
Mladý muž se u vedlejšího stolu otáčí a kouká na nás. Řekla bych, že ten vesmír funguje fakt rychle. Jenže to není Vesmír, to je jenom tím, jak moc hlasitá jsem ve svém aktuálním rozpoložení. Ale je mi to v tuto chvíli upřímně naprosto u zadku.
T: ,,A myslíš, že je to řešení?”
,,Nevím, jestli je to řešení. Asi ne. Jenže… Pane bože, připadám si jak nějaká zvrácená nymfomanka, co to se mnou sakra je?!”

O dalších úmorných 20 minut později. (Těžko říct, jestli jsou úmorný více pro Terku nebo pro mě?)

T: ,,Tak to zkus prostě přijmout, že to tak je a nebraň se tomu.”
,,Ty kráso, máš pravdu!! Vždyť tohle jsem dělala celou dobu se svými pocity, když jsem celý ten zážitek zpracovávala. Přijímala jsem, že se mi chce brečet, že se mi chce křičet a nakonec jsem přijala i to, že jsem si to do toho života přitáhla v návaznosti na mé fantazie. Prostě jsem to jen pozorovala a nechala to plynout. Proč mě to nenapadlo hned?!”
T: ,,Myslím, že to přijetí je asi klíčem ke všemu.”
,,Okay, přijímám to."
.
.
O pár minut později.
.
.
,,Hej… Já si fakt myslím, že potřebuju chlapa (a samozřejmě tím nemyslím pana chiropraktika). Nepotřebuju teď vztah, ale prostě jen chlapa, se kterým bych naplňovala tyhle mé intimní aspekty. Myslela jsem, že “prázdný” sex bez lásky není pro mě. Vždycky to bylo něco, co jsem chtěla sdílet jen s člověkem, se kterým budeme chtít budovat vztah, se kterým v tom bude láska. Ale ve finále, i když jsem budovala vztah a lásku, tak ten sex v tom vztahu vždycky chyběl. Buď to byly vztahy na dálku, nebo nám v tom bránila rakovina, nebo ty protějšky nepotřebovaly sex.”

Celou tu dobu se snažím hledat vztah. A přitom možná teď potřebuji úplně “jiný vztah”. Jiný vztah, než ten, který jsem měla celý život před sebou.
.
.
.
Pokračování příště...

PS: Jen pro jistotu ~ prosím, tímto veřejně nepobízím muže k tomu, aby se toho se mnou chopili. Protože až takhle volnomyšlenkářsky taky fungovat nedokáži. Bohužel? Bohudík?...Už pracuji na (vy)řešení situace. Díky za pochopení.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení