OD (ZNEU)ŽITÍ & UPŘÍMNOSTI ~ ČÁST 6.

ZITI_6

~
To, co se uvnitř mě děje, je fakt mazec. Není aktuálně moc lidí, se kterými bych to chtěla sdílet, převládá stále pocit studu. Ale zároveň je pár výjimek, u kterých cítím, že to s nimi sdílet chci. Proto, když jsou tomu dotyční otevření, tak v následujících dnech sdílím svou zkušenost a uvědomuji si u toho víc a víc tu vnitřní pravdu, tu mou pravdu. Ať už v tu chvíli s nimi, nebo potom sama v sobě. DĚKUJU. Moc mi to pomáhá.

Čím dál víc v tom totiž vidím ty sounáležitosti. Začínám nad tím uvažovat nejen v rámci sama sebe. Možná tyhle pocity cítí každý jiný člověk, který si projde něčím podobným?

Ten prvotní a hluboký pocit studu ze začátku… Proč jsem se tak moc styděla, že jsem to nechtěla nikomu říct? Vždyť bych se neměla stydět, když to udělal on, né já… Proč se od začátku nemám tendenci cítit jako oběť v celém tom incidentu?
Ano, na chvíli jsem si to dovolila. Zakřičela si do polštáře, zanadávala do větru, zlobila se, smutnila, plakala. Ale ve finále si celou tu dobu uvědomuji, že se nezlobím na něj, ale sama na sebe. Ptám se proč?!

Proč jsem ve 25 letech nedokázala promluvit a něco říct? Po tom všem, čím už jsem si prošla? Po těch 22 sezeních s terapeutem a 60 vypsaných stranách uvědomění a různých prozření, kdy jsem se naučila mluvit, komunikovat, pracovat sama se sebou a svými pocity. Ty vole, proč?! Sakra proč jsem něco neudělala??…………
.
.
.
,,Aha.”
.
.
,,Okay. Už vím.”
.
,,Hmmm… Tady je zakopanej pes. Tak už mi to dává smysl.
Noooo…, dobře teda.”

Jedna věc je, přiznat to sama sobě ~ není to lehký. Vlastně je to dost ujetý. Ale druhá věc je přiznat to druhým. To je ještě ujetější.”
Noo, ty kráso…

Takže k čemu jsem tedy došla během pouštění a nesouzení svých pocitů a emocí?
Došla jsem k upřímnosti vůči sobě.
Zahloubala se do svého podvědomí a reálně si uvědomila, že moje sexuální touhy/“úchylky”, říkejte tomu, jak chcete, se dost připodobňují tomu, co se reálně manifestovalo v mém životě před pár dny.

Popravdě není mi vůbec příjemné to tady psát. Je to dost choulostivý, ale kdo jiný by se toho měl chopit než já? Fuuu… Nebudu to rozpytvávat, ale jen nastíním například jednu takovou mou klasiku…

Už xy let si představuji například scénáře, kdy jdu na masáž za krásným mladým masérem a díky tomu, že ho budu přitahovat, se neudrží a “vezme si mě”.

A co se stalo teď? Šla jsem k chiropraktikovi, který sice není mladý krasavec, je to postarší pán a nakonec mi napravuje nejen krk a záda, ale i masíruje mé “bloky”, což se překlene v intimnější počin.  Byť je má představa jiná, než realita, je v tom jakási podobnost. Rozdíl je v tom, že ty představy v mé hlavě a fantazii plně ovládám já a naplňuji tím nějaké své konkrétní představy.
V té mé hlavě téměř nikdy neživím vyloženě pohlavní styk, ale spíše nějaký ten celkový pocit “bezmoci” a dojem, že jsem chtěná.

Což se dost pojí s tím, že o mě v mládí kluci nejevily přílišný zájem. O to hůř, když jsem ve vyšším věku měla partnera, kolem kterého jsem mohla chodit nahá a on se na mě ani nepodíval, natož aby “si mě vzal”. Chyba na mé straně byla v tom, že jsem se s ním kvůli tomu často hádala. Potřebovala jsem blízkost, intimitu a on mi ji nedával. Nechtěl. Nepotřeboval to. O to víc jsem se s ním hádala, o to víc jsem se snažila na sebe strhávat pozornost “vyzývavými triky” vůči němu. Bez úspěchu. O to víc to jeho - dle všeho odrazovalo. Bylo to marný a tím, že jsem neměla dostatečné sebevědomí, hodně mi to útočilo na můj pocit, že nejsem dostatečně přitažlivá, hezká a tím pádem ani chtěná.

Proto jsem ve své fantazii potom živila tyhle scénáře, které mi alespoň uvnitř dávaly určité uspokojení a pocit, že po mně někdo touží.
Ale v reálu jsem tomu nikdy nešla naproti.
Na masáži jsem byla asi 2x v životě a vždy mě masírovala žena.
Na gynekologii mám též ženu.
V Brně jsem si našla fyzioterapeutku.
Můj obvoďák i zubař byly též vždy ženy.

Nikdy jsem svým touhám nechodila cíleně naproti. Což jsem si vědomě ani neuvědomovala. To v mé hlavě byly totiž vždy “jen” bezvýznamné představy, kterým jsem ve finále nedávala žádnou váhu. A už vůbec by mě nenapadlo, že se někdy stanou skutečností.

Když se vrátíme zpět k incidentu z dětství, kde zmiňuji svůj výron kotníku ~ ve velké nemocnici člověk asi jen těžko a ještě ve 14 letech ovlivní, jestli je doktor muž nebo žena. Tam mi to “zneužití důvěry” prostě přišlo do života nějak samo. Jen tehdy jsem byla ještě dítě a opravdu nedokázala uvažovat tak jako dnes a přiznat si něco takového, jako jsem právě teď napsala, abych si to znovu do života už nepřitáhla.

Nyní vím, že síla přitažlivosti a myšlenky je mnohem silnější, než si vůbec dokážeme představit. A často si neuvědomujeme, že to funguje v obou pólech.
Hluboké TOUHY, ale i hluboké STRACHY, které naplňují naši mysl a fantazii, mohou často přerůst v něco, co v realitě vlastně vůbec nechceme.

Upřímně už jsem se setkala s ženami a jejich představami, které mají podobná nastavení v rámci touhy/strachu z bezmoci, někdy i přímo touhu po znásilnění.

Proč asi existují různé typy pornovideí od těch “nevinných” až po ta zvrácená?
Protože tohle jsou reálné představy, fantazie a touhy nás všech, které živíme, ať už ve svých hlavách nebo tím, že zapínáme tahle videa. Podporujeme to. Všichni. Nebo teda alespoň většina z nás.

Možná právě proto je tolik případů znásilnění a zneužití, ať už venku nebo v bezpečném prostředí?
Možná proto se často stydíme takové zážitky přiznávat okolí a necháváme si to pro sebe?
Protože někde hluboko uvnitř sebe víme, že jsme si to přitáhli ~ muži i ženy ~ do svého života z velkého strachu nebo naopak podvědomé touhy?


Kdybych věděla, že na základě svých fantazií budu něco podobného v životě řešit, možná bych bývala tohle téma otevřela na terapiích. Intimitu a sexualitu jsem tam řešila, ale tohle by mě nikdy nenapadlo…

Z logického hlediska je to naprosto absurdní a mozek odmítá něco takového připustit a přijmout.
Proč bychom si do života, ať už ze strachu nebo touhy, přitahovali to, aby někdo zklamával naši důvěru, zraňoval nás, dělal nám šrámy na těle i na duši?
No jo... Jenže to je jen ta racionální stránka věci. Nejen, že život a vesmír reaguje na naše myšlenky, ale naše pudy a ta živočišnost v každém z nás nezná zásady ani pravidla.

Většina z nás je nějakým způsobem vyděšená a nebo zvrácená, jen si to nechceme přiznat, protože čelit té pravdě je sakra těžký.

Možná proto se pak stává to, že se potkají ty dvě “strany mince”, jako se to stalo mě?
Viník, který TO udělá a “oběť”, která TO dovolí?
Nebo viník, který útočí a oběť, která se neubrání a ze strachu zkoprní?

Pak si to vnitřně vyčítáme. Nerozumíme totiž tomu, proč jsme neutekly, něco neudělaly.
Možná jsme šokem zkoprněly?
Možná to naplňovalo nějakou skrytou touhu?
Možná jsme neměly dostatečnou sílu se bránit?

Je jedno, jaký ten důvod ve finále je. Důležité je si ho přiznat a uvnitř sebe, s terapeutem nebo s někým blízkým rozebrat.
Přestat si to vyčítat. Přestat se za to stydět, protože už se prostě stalo…

Navíc… Jak jsem řekla ~ každá mince má dvě strany.

Přičemž se konečně nyní dostávám k tomu, že i ten pán “má problém”, když je schopný něco takového udělat. Jedna věc jsou mé fantazie a představy.
Druhá věc je, že se najde někdo, kdo dokáže zneužít situace, důvěry a bez jasného svolení něco takového udělat.

Proto jsem za ním šla na domluvené páteční sezení… Ale tentokrát né sama…
.
.
.
Pokračování příště…ČÁST 7.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení