OD (ZNEU)ŽITÍ & UPŘÍMNOSTI ~ ČÁST 4.

ZITI_4

~
,,Tak něco řekni!!!” Běží mi hlavou.
Ale nejde to. Jsem zkoprnělá a oněmělá. Jako bych ztratila schopnost mluvit. Nemůžu říct ani slovo. Jen ležím v ještě větší křeči, než předtím.

Přemýšlím: ,,Tak si to zkus alespoň užít, když už se to teď děje. Stejně se Tě pár měsíců nikdo nedotýkal. Chybí Ti dotyk, intimita. A nedělej, že neee. Pořád mluvíš o tom, jak dáváš sama sobě pozornost a lásku, ale sdílet to i s někým druhým je prostě pořád něco jiného... I přesto, že sis to takhle nepředstavovala.”

Jasně, že ta moje hlava má pravdu. Chybí mi dotek. Ale užívat si to reálně nejde.
Moje představy se totiž míjí s realitou.

Když tenhle “zážitek” končí, slyším: ,,Teď si lehněte na bok.”
,,Na bok?” Ptám se s vytřeštěnýma očima, které jsem se odvážila konečně otevřít.
A bez dalšího vyptávání už prostě ležím na boku a čekám, co bude.

__________________
Poznámka pod čarou:
Tohle uposlechnutí na povel má co dočinění i se syndromem hodné holky a hodného kluka.
Skrze výchovu z dětství se člověk snaží nebýt problémový, aby naplnil očekávání druhých.
Já bývala vždy poslušná.
__________________

Zakrývá mě šátkem se slovy, ať se zrelaxuju a pak se obleču.

V tu chvíli si strašně oddechuji a jen se choulím v klubíčku pod šátkem. Mám takový divný pocit zraněnosti, ublíženosti, selhání a nevím proč. Nedokáži to popsat.
,,Vždyť mi neublížil. Nic mi neudělal. Proč je mi tak divně?”

Zvedám se a rychle se oblékám.

V hlavě se přemlouvám: ,,Řekni něco. Dělej. To jsi fakt zapomněla mluvit?”

Já: ,,Můžu se zeptat? To u Vás takhle intimně probíhá každé sezení?” Vykoktávám ze sebe.
Pán nechápe, na co svou otázkou narážím.
Já: ,,Víte, já nevěděla, co přesně od toho léčení čekat. Navíc mám docela problém se v téhle “oblasti” projevovat a vyjadřovat. Tohle jsem opravdu nečekala…”
Jdu na záchod. Dýchám.
Když se vracím zpět, tak pán říká:
P: ,,Jestli myslíte tím intenzivně a intimně tamto, tak… Víte, Vy jste tak hrozně zablokovaná, že jsem to zkusil uvolnit tou orální stimulací. Ale Vy prostě nefungujete. Což je škoda. Taková mladá, krásná holka…”
Já: ,,Já vím, že jsem zablokovaná. Proto jsem tady. Snažila jsem se to hodněkrát zkoušet odblokovávat, ale žádný chlap se mnou neměl trpělivost. V rámci intimity a sexuality už jsem si taky zažila dost zklamání, odmítání a bolesti…” říkám otočená zády k němu a hrabu se u toho v batohu, protože hledám peněženku.

______________________________
Poznámka pod čarou:
I v dospívání jsem se nechávala "dobrovolně" zneužívat, aniž bych si to uvědomovala, protože jsem toužila po přijetí, lásce, pozornosti od mužů. Což ví jen terapeut a pár blízkých kamarádek. Ale o tom taky třeba někdy příště.
______________________________

P: ,,Já vím, jací my muži dokážeme být…”
Já: ,,Ale o tom to není. Já jsem v posledních měsících dost zapracovala na uzdravování důvěry v muže…”
P: ,,Myslel jsem s tou trpělivostí… No a kdy dáme to druhé sezení?”
Já: ,,Víte, já tohle budu muset asi vstřebávat delší dobu. To je jako terapie. Tam jsem taky potřebovala někdy víc času. Třeba i 14 dní. Tak to asi nechme zatím a dáme si vědět.”
(,,Už chci pryč, už chci pryč. A nikdy se tu už neukážu.” Duní mi v hlavě můj vnitřní hlas.)
P: ,,To druhé sezení by mělo být po týdnu a až to třetí má mít větší rozestup.”
Cítím obrovskou potřebu od tam prostě už jen odejít, takže přikyvuji a domlouváme se na další pátek.
Splácím svůj dluh…
Já: ,,Tady jsou peníze za to minulé sezení a tady za to léčení.”
P: ,,Prosím Vás, neřešte peníze. Vy máte opravdu problém…”
Já: ,,No to předpokládám každý, kdo za Vámi přijde pro pomoc.”
P: ,,Právě každý úplně ne.”
Dávám mu peníze.
P: ,,Děkuju.”
,,Já děkuju. Nashledanou.” (Já vážně poděkovala?)
Odcházím.
Jdu na šalinu a cestou mám úplně vymetenou hlavu. Cítím se hrozně divně. Jako přejetá bagrem.
Začínám si rekapitulovat, co se to vlastně stalo.
,,Tohle nemůžu nikomu říct. Tohle si vezmu s sebou do hrobu.” Pomyslím si.

Cítím obrovský stud. Nevím proč. Prostě mám pocit, že jsem hrozně selhala.
Přicházím k zastávce a kouká na mě postarší pán. Mám pocit, že mě svlíká pohledem.
Sklápím oči a říkám si znechuceně sama pro sebe: ,,Další? Taky mi tam chceš strčit jazyk?”
.
.
.
Pokračování ČÁST 5.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení