NEMOCÍ & STRACHEM ~ K SOBĚ

kapackaUž je to nějaká ta chvíle, co jsem tu o sobě nedala vědět. Nebylo to v plánu. Ale v prvních dnech mi zachutnala ta sladká předvánoční pohoda, klid a odpočinek.
Užívala jsem si, že “nic nemusím”, jak jsem si už v listopadu slíbila.
Bohužel netrvalo dlouho a po pár dnech se tahle dobrovolná odmlka přehoupla spíše v povinnou odmlku.

Na začátku prosince jsem zmiňovala zánět močového měchýře, který jsem si dovezla z Brna po balení duhových zásilek ve skladu. Bohužel se mi ho tehdy nepovedlo doléčit úplně a tak se ozývá znovu ~ a opět v Brně, kde jsme s mým Vé u rodinou mezi svátky.
Dále tedy pokračuji v odpočinku.
Jenže se mi začínají stupňovat tupé bolesti v zádech, které mi sotva dovolují dojít na záchod. Řezání při močení doprovázené krví..., no nebudu dělat hrdinku, zvládám jen brečet a naříkat. I přesto je mi hloupé zavolat si záchranku. Byť to jsou bolesti, které jsem nezažila ani nepamatuji, bojím se. Nejen toho, co se mnou budou v nemocnici dělat, ale nedej bože, když nic nenajdou a já bych je volala “zbytečně.” Nebo snad nedej bože, co když něco najdou?

Nejen, že jsem odjakživa slýchala, že nic nevydržím a jsem přecitlivělá, ale taky jsem si vzpomněla, že jeden můj blízký člověk téměř před 6 lety volal sanitku, protože kašlal krev. Saniťáci mu to nevěřili a když ho nakonec vzali, po několika dnech v nemocnici zjistili, že má rakovinu.

No po několika hodinách trápení mi tu sanitku volá z práce tatínek mého Vikiho.
Saniťáci jsou 2 moc hodní pánové, kteří mi po pár větách chtějí píchnout kapačku s fýzákem a lékem na bolesti. No a tak je, já fóbik z jehel, se slzami v očích prosím, aby mi to nedávali, že raději vydržím trpět, protože kapačku prostě ne.

Jsou fakt moc milí a hezky si se mnou povídají, když vidí, jak vyděšená jsem.
,,Dobře, tak máte dvě možnosti. Buď Vám to píchneme my ~ takoví pohodáři, máme na to čas a uděláme to jemně. Nebo Vám to nepíchneme a píchnou Vám to po příjezdu sestřičky na oddělení, které mají na spěch, budou se zlobit, že už to není hotové od nás a bude Vás to možná bolet mnohem víc. Mmm, tak co?”
Já totálně usoplená pod respirátorem: ,,Tak mi to prosím píchněte Vy.”
Bože, jak já se bojím. Viděla jsem tyhle vpichy pravidelně na onko oddělení právě před těmi pár lety, kdy se sice nepíchalo do mě, ale i tak mě to “bolelo” jen při pohledu. Slzy se mi kutálí jako hrachy a sama si držím ruku, abych s ní neškubla.
Jsem až překvapená, jak se to nakonec dá vydržet.
,,Vidíte, už to máme! Vy jste tak statečná!”
Já: ,,No to právě vůbec nejsem.”
,,Ale jste. Kdybyste viděla ty hrdiny, kteří nic neřeknou a pak je tu sbíráme po zemi. Vy jste nám to řekla všechno hned a zvládli jsme to.”

Upřímně. Cítím se spíše na 5 let místo na 25. Ale vůbec mi to nevadí, protože v tuto chvíli jsem opravdu malá uplakaná holčička. Na hrdinství fakt nemám pomyšlení.
Jsme na cestě do nemocnice. Po pár minutách se bolesti mírní.
V nemocnici se mě pak ujímají sestřičky a později i paní doktorka. 
Záchod. Ultrazvuk. Záchod. Pokračujeme v kapačce. Záchod. Rentgen. Záchod. Kapačka. Záchod. Záchod. Záchod. A pořád dokola. 
Do toho mi neustále volá můj ustaraný Viki, který je na cestě za mnou.

Ačkoliv mi kapou léky proti bolesti, tak z toho neustálého trajdání z místa na místo ty bolesti cítím. Ale nedá se to srovnat s pocity doma. Teď už alespoň vím, že se o mě někdo postará.
A musím říct, že si připadám jako na nějaké VIP ambulanci. Všichni neskutečně milí, ochotní, hodní. Nechápu to.

,,Děkuju. Ano, moc děkuji.”
Sestřička: ,,Vy pořád děkujete. To nemusíte. My tady na to nejsme vůbec zvyklí, na nás většinou lidi spíše křičí.”
,,Ale já jsem ráda, že se mi snažíte pomoct, tak Vám za to děkovat chci. My lidé si často neuvědomujeme to, že jste tu Vy pro nás, a že bez Vás by se nám neulevilo. Možná i tím, že mají lidé bolesti, tak křičí a vylívají si zlost, ale taky to tak nemyslí. Mají třeba i strach. Já ho mám, ale o to víc děkuju, když vidím, že mi chcete ulevit. Hned je ten pobyt tady příjemnější.”

Všechno je totiž akce reakce.

Zjišťují, že mám v ledvině malý kamínek.
Předepisují mi léky na bolesti, které mám brát, když je potřeba, doporučují mi hodně pít COKOLIV a taky Plzeň 12. Hodně chodit a skákat, ať ho vyčůrám. Po vykapání fýzáku mě posílají za mým přítelem.

Jo, málem bych zapomněla ~ vytažení kanyly!
Stojím a sestřička se snaží seškubnout pásky, které drží kanylu v mé ruce a já jen: ,,Víte, mě se dělává běžně špatně…”
,,Vám je špatně? Ježíš pojďte si lehnout! Vy jste celou dobu vypadala v pohodě, to mě nenapadlo.”
,,No, já totiž tu největší hysterii udělala už v sanitce pánům saniťákům.”
Sestřičky se smějí.
,,Mladý pán, ať si pro Vás přijde sem, bez dozoru Vás nepustíme.”

Objímám Vikiho a jedeme domů.

Moje tělo absolutně není schopné chodit, natož skákat. Cítím jen, že mám ležet - kamínek, nekamínek.
Léky na bolesti se mi brát nechtějí. Asi je to dost morbidní, ale já prostě vím, že potlačením těch bolestí ten svůj stav neuzdravím.
Viki na to: ,,No a nepřijde Ti lepší ty bolesti potlačit kvůli tomu, aby ses netrápila a nechala to tělo v klidu a bez bolesti prostě uzdravovat?”
Tyjo, on má pravdu. Já tady kňourám, trápím se, uvádím tělo do stresu, protože se ta bolest jen těžko zvládá a takhle se chci uzdravit?
Ty léky mě neuzdraví, ale pomohou mi v klidu odpočívat a dopomůžou tomu, aby se to tělo začalo bez stresu regenerovat.
Ty léky na bolest se totiž nesmí používat za účelem ~ potlačím bolest a hurá do práce, jako to většinou děláme, hlavně abychom nevypadli z toho křeččího kolečka povinností.
To je totiž přesně ten špatný přístup, protože tělo takhle trpí mnohem víc. Nemá podmínky pro uzdravení, jen to “necítíme” a nevíme.

cesneska  po_polevce  Sunny_relax

A tak já tedy dodržuji klidový režim. Léky na bolest neberu 3x denně, ale 1x vždy v podobný čas mezi 11.-13. hodinou, kdy se znovu ozývají.
Na Silvestra čůrám kousky hnisu, ty bolesti v zádech jsou fakt silné a tak si říkám, že mi kamínek v ledvině dělá asi pořádnou neplechu. Zanítila se tam možná sliznice a vznikl zánět?
,,Viki, uděláme si česnečku. Česnek je přírodní antibiotikum a třeba mi to pomůže na ten zánět.”
V: ,,Myslíš polívku?”
S: ,,No já myslela spíš jednohubky s pomazánkou, když je ten Silvestr, ale polívka bude asi lepší.”

Těžce, ale přece společnými silami vaříme silnou česnekovou polévku. Po snědení asi půlky misky mi začínají bolesti v zádech povolovat. Nevěřím tomu, že ten nástup je tak rychlý, ale opravdu je. Po hnisu už taky není vidu ani slechu. Bolesti se v průběhu 2 dnů vrací, takže česnečku doplňuji o kapky na bolesti. Ale ta polévka, odpočinek a taky zeleninové šťávy mi očividně pomohly z toho nejhoršího, protože po těch 2 odbytých dnech v bolestech, najednou nemusím v pravidelný čas mezi 11.-13. hodinou utlumovat běžné bolesti. Jako cítím pořád, že to není úplně ok, ale tyjo! Je to 100 a 1.

Až když jdu po týdnu na kontrolu, kde trávím 4 hodiny čekáním a obíháním dalších vyšetření, se mi ty bolesti zase ozývají, protože neodpočívám. Ale všichni jsou opět moc hodní a dělají pro mě první poslední, stejně jako pro tu plnou čekárnu lidí.

Na CT zjišťujeme, že žádný kamínek není a že to vypadá na zánět ledvin.
Dostávám předpis na ATB a jedu domů.
Nechce se mi ty antibiotika brát, když se cítím celkově lépe. Štve mě to.
Ale po konzultaci s blízkými se shodujeme, že je lepší brát ATB než přijít o ledviny.
Jak říká Iri: ,,Když se ATB předepisují na každý kašel a rýmu, tak je to hloupost. Když se ale použijí na opravdové a silné záněty, tak je jejich užití opodstatněné.”
S čímž souhlasím.

Rozhoduji se tedy léčit nejen česnečkou a odpočinkem, ale i antibiotiky.
Po 48 hodinách užívání

Probouzím se. Je zrovna sobota, 4 ráno a v koupelně mě čeká nemilé překvapení. Mám opuchlé oči, osypanou hlavu, uši i krk. Svědí to a nevím, co se děje.
Když se znovu probouzím o pár hodin později, stav je ještě horší.
Vyčítám si, že o víkendu otravuji, ale bojím se a proto volám na pohotovost.
Doktorka v telefonu říká: ,,Pokračujte dále v léčbě a neukončujte, pokud to není nezbytně nutné. Pijte hodně vody a jezte lehká a nekořeněná jídla.”
Chce se mi zase brečet, ale jen poděkuji a pokládám telefon. Možná kdyby viděla fotky? Možná jsem to neřekla dost důrazně?
Beru v 10 hodin ve strachu další prášek.
Když to pak říkám Iri, posílá info dál k její známe doktorce a sestřičce. Obě nezávisle na sobě mi radí, že i když je sobota, ať se jdu osobně někomu do nemocnice ukázat, třeba mi prý jen změní ATB. Ale podle fotek je to docela zásadní reakce. (No nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybych na to neměla díky Irči více pohledů.)

lehky_opuch  horsi_opuch  dalsi_opuch

Jdeme s Vikim úplně do jiného patra, než kam chodím běžně. Očividně jsme tu na obtíž.
Až doktorka, která se mě ujímá mi dává najevo, že tohle není sranda a poslední prášek už jsem ani neměla brát. Reakce se totiž bude už jen zhoršovat.
Dělá mi ultrazvuk. A z výsledků moči prý zjistili, že moje bakterie reaguje na spousty různých typů ATB a tak mi předepisuje ATB prášky na jiné bázi.
Ty ovšem v lékárně mají výpadek, tak mi dává paní jinou značku na stejné bázi.
Mám obavu skrz předchozí zkušenost.
Na což mi lékárnice říká, že si nemůže dovolit mi nabídnout něco jiného, takže se nemusím bát.
Nasazuji tedy nové.
Těm starým očividně ještě dobíhá účinnost, protože v neděli ráno se budím kompletně celá opuchlá a osypaná.
Od hlavy, obličeje, uší, krku, po celá záda, stehna, nárty i pod zadkem.
Vlastně je jednodušší říct, co se mi neosypalo a neoteklo - ruce, prsa, břicho, pipka.
No upřímně nepoznali byste mě.


Ona mi v nemocnici doktorka říkala, že mi dá pro pohodlí i léky na potlačení reakce, ale já je nechtěla. Už tak jsem tomu tělu ublížila dost.
Navíc říkala, že to stejně odezní, jen to bude trvat dýl.
Kdyby mi to sedlo na dýchací cesty a bylo by to vážné, nechala bych si pomoct. V takovém případě by mě bez léků ani nepustila. Ale tady jsem to brala jen jako další chemii k tomu s čím už se mé tělo pere.

Několik dní trvá, než reakce odeznívá. Teprve po 4 dnech totiž začínám vidět v “rysech” obličeje sama sebe.
Už by nikdo neřekl, že je to alergická reakce. Teď už by si možná i moji blízcí mysleli, že jsem to jen přehnala přes svátky s jídlem.
Paradoxem je, že tohle byly ty moje nejméně přežrané Vánoce v historii. Neměla jsem důvod proč se přejídat. Ani emočně jsem neměla potřebu se zajídat.
Našla jsem těsně před Vánoci nový "smysl", který mě naplňuje.

reakce  rekce_pokracuje  cekam

No a co teď? Beru ATB, brzy jdu na další kontrolu, čekám na den, kdy budu vypadat zase jako já, odpočívám, mazlím se se Sunny nebo s Vikim, koukáme na filmy, čtu si a píšu. Píšu právě tu novou knížku, o které jsem se zmínila před Vánoci.
Jeden by řekl, že si ten odpočinek nalhávám, když vlastně stejně pracuji.
Jenže mě to psaní právě naopak pomáhá. Nenutím se do toho. Píši, když mám chuť a náladu. Stejně jako teď tento článek ~ a to přímo z postele.

~ Ano, čeká mě tvorba loga, ale to úplně nezvládám, proto jsem se omluvila klientům, a Ti to naprosto chápou. (Díky za to.)
~ Dokonce jsem požádala o pozastavení trenérského kurzu, na který nejsem schopná se vůbec soustředit a vstřebávat ho.
~ Posouváme i vymalovávání podzimního mandalovníku a doprovodné livestreamy v Simiri skupince.
~ Ukončila jsem bohužel spolupráci s hungryville, aby mi nedováželi jídlo, ale abych si mohla dělat jídla taková, o která si mé tělo zavolá, aby se uzdravilo. Což je právě často česnečka, chleba s česnekem, zeleninové šťávy, ale dokonce pociťuji velkou chuť na maso. Nikdy jsem takhle neprahla po mase jako teď. A to je pro mě normálně těžké na trávení.
~ Ukončila jsem během prosince po 4 letech dokonce spolupráci s Blendeou, proto můj kód “IGsima” můžete využít už jen do konce ledna (ne s 10% ale) s 15% slevou. V budoucnu budeme občas úzce spolupracovat, produkty jsou a budou nadále součástí mého života (jsou i teď v nemoci), ale pracovně už jdeme s Blendejkou každá svou vlastní cestou.

Celkově tak nějak shazuji ty okovy, kterými jsem se dobrovolně už zbytečně dlouho zatěžovala a brzdila. (Viz konec duhy.) Teď dávám prostor své nové tvorbě a hlavně sobě a svému zdraví. Čerpám síly a i když ten nový rok pro mě nezačal zrovna slavně, těším se na to, co po této další lekci přinese.
Smutný je, že ty lekce musí chodit celkem drsný, abychom si uvědomili, že děláme něco špatně.

Teď jsem 4 roky nepotřebovala lékaře. Byla jsem zdravá a když na mě náhodou něco lezlo, dokázala jsem si s tím úspěšně a intuitivně poradit sama.

,,Vždyť jsem zrovna ten typ člověka, který se o sebe stará více, než jiní, co jsem udělala špatně? Možná jsem polevila v tom zdravém životním stylu?"

Během chvil rozjímání při uzdravování mi došlo, že to mnohdy není vůbec o tom, jak moc kdo cvičíme, kdo, jak jíme, nebo nejíme.
Často je to o tom záměru, se kterým to děláme.
A já si uvědomila, že i když se snažím poslední roky nějak vyrovnávat ten životní styl, začala jsem to tehdy dělat pro zdraví. ALE ZE STRACHU, že o to zdraví přijdu. Že když nebudu dostatečně omezovat určité potraviny a doplňovat jiné, tak časem "onemocním a umřu". (Přehnaně řečeno.)
A ono není divu. Po tom, co se stalo před 4 lety, je to vlastně naprosto pochopitelné. A očividně mě to ještě stále dohání i přesto, že jsem 10 měsíců chodila na terapie. No jo, protože je to pokaždé zase v jiné situaci. Minulost nevymažeme. Jen se z ní můžeme poučovat.
Ale taky to takhle nejde ze strachu a se strachem dělat dlouho. Ničí to mé tělo ve finále podobně ne-li stejně, jako když své tělo huntuji jen nezdravým jídlem a gaučingem.
A díky této zkušenosti se mi právě potvrdila už dřívější polemizování nad často kladenou otázkou.
,,Proč umírají zdravě žijící lidé a ti, kteří ten životní styl tolik neřeší, se dožívají mnohdy delšího věku?"
(Nikdy jsem nevěděla odpověď. Ať teď. Následuje ničím podložená úvaha, která není pravidlem vždy, ale která mi dává smysl.)

Protože Ti, kteří to neřeší, mají mnohem lépe nastavenou psychiku ~ a i když přijímají na pohled nezdravá jídla, pití ~ jim to dělá radost! Mají to jako zábavu a naplnění. Nepřemýšlí nad tím, že jim to uškodí, naopak mají pocit, že jim to dělá dobře a ono dělá. (Úžasným příkladem je můj přítel Viki.) Protože jak víme, psychika je neoddělitelnou součástí našich životů, těl a zdraví.


Naopak lidé, kteří každý den třeba až přehnaně cvičí, mívají zranění ~ protože necvičí pro radost, ale třeba pro výkon, tlačí na sebe, nutí se do toho, i když jejich tělo volá po odpočinku. No a tak si to tělo odpočinek dopřeje nemocí a nebo zmíněným zraněním.

Pak je zase člověk, který (třeba jako já) se snaží zdravě stravovat a vyvažovat to i těmi nezdravými pochutinami. Ale mohu já říct, že to dělám z čistého záměru, protože mě to baví a vyživuje? Nebo protože mám strach, abych nepřišla o své zdraví? A kdykoliv si dovoluji „bez výčitek“ sladkost, opravdu si to nevyčítám, nebo někde hluboko uvnitř přemýšlím nad tím, jak moc to mé tělo zasáhne? Toť otázka.
Ale čím upřímnější se k sobě snažím být, tím víc vnímám, že opravdu převládá ten strach z toho, že o své zdraví přijdu. A nejspíše tohle je to, co mě poslední roky tak žene. STRACH. A bez této zkušenosti by mi to nedošlo. Nebo došlo, ale mnohem později.
Proto i přesto, že můj start do nového roku 2022 nezačal úplně nejpříjemněji. (Doufám, že ten Váš ano?) Tohle uvědomění mi pomůže si zbytek roku zpříjemnit.

Tímto zamýšlením neříkám ~ jezme jako prasata. Naopak ~ vyživujme své tělo i mysl. Ale občas se zkusme zamyslet nad tím, co nám opravdu dělá radost a co nás naopak sžírá zevnitř.

Není nic víc, než naslouchání vlastním pocitům, tužbám, potřebám. A my sami pak budeme jejich odrazem.
Já jsem teď odrazem toho opuchlého strachu. Ale někde pod tím otokem je to mé zdravé já, které se může dále formovat a pracovat na lepším záměru při čemkoliv, co dělá. :)

A ponaučení?
Vždy, když se necítíme dobře a víme, že na to sami nestačíme, běžme k tomu doktorovi.
Jak říká moje mamka a Vikiho taťka:  ,,Platíš si zdravotní, nic jsi po těch doktorech roky nechtěla, tak když už máš problémy, využít jejich pomoc a netrap se."

Možná to totiž ještě podchytíme zavčas a předejdeme tak mnohem horším problémům. :)

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení