2. ÚRYVEK Z k a p e s n á ř e

VÍŠ, CO OPRAVDU CHCEŠ?

Ach, jak já nesnášela změny…

Když jsem měla měnit školu a vybírat si kam půjdu po základce na střední, bylo to pro mě děsivé. Budoucnost byla děsivá. Stejně jako volba zaměření, pro které jsem se měla rozhodnout. Rozhodnout, vystudovat ho a následovat po zbytek svého života. 
Ve 14 letech? Opravdu? Jak mám vědět, co opravdu chci?

Když jsem byla malá, byl pro mě dokonce nadlidský výkon vybrat si i kopečkovou zmrzlinu. Taková hloupost, viď?

,,Tak tu jahodovou, kterou znám a je mou oblíbenou? Nebo tu modrou šmoulí, která tolik lahodí mému oku, ale nevím, jestli je tak dobrá jako jahodová? Co když mi nebude chutnat? Mohu si vybrat jen jeden kopeček."
Jenže, co když si taková dilemata připodobníme k věcem nebo situacím, které jsou opravdu životně důležité?

,,Mám jeden pokus. Nemohu to pak vrátit a vzít si jiný, takhle to nefunguje.” Honilo se mi v hlavě. V té hlavě, na které dlouhá léta bylo jen pár krátkých vlásků. Nechtěla jsem dlouhé vlasy. Při česání to totiž hrozně tahalo a tak pro mě bylo příjemnější vypadat spíše jako malý klouček v modrých šatech. Časem jsem i ty šaty raději vyměnila za kalhoty a tričko. Není divu, že jsem byla jedna z těch holek, které dloooouho čekaly na svou první pusu, mezitím, co jiné princezny byly líbány už ve školce.

tak tohle jsem játaky kopie


Jenže co se nestalo...

Z ošklivého káčátka se postupem času vyloupla celkem hezká labuť. Nebo alespoň já jsem se začala hezká cítit.
A napadlo mě… Co třeba stát se modelkou? 

S touto částí svého života jsem se nikdy příliš nechlubila. Styděla jsem se za fakt, že bych se sama sobě líbila. Styděla jsem se za tak povrchní sen.
Na modeling střední škola sice nebyla, ale byl to sen, ve kterém mě moje babička a mamka hodně povzbuzovaly. Narozdíl od mého výběru střední školy, ale o tom jindy.
,,Ty se dobře uč, rukama se neuživíš. Budeš se živit hlavou, jsi chytrá a hezká. Ale jinak jsi lenoch a máš ručičky levý. Haha.” Slýchala jsem.
Ony právě i ty modelky a missky mají často vystudované vysoké školy, mluví mnoha jazyky, jsou tedy chytré a hezké. A tak to do sebe celkem zapadalo, přestože mi tahle slova nebyla vůbec příjemná. Nechtěla jsem být “levá”, líná, ani neschopná.

Věděla jsem, že to nebylo myšleno špatně. Byla to spíše určitá forma podpory mířená na to, co mi tehdy “údajně” šlo. Jen byla dost špatně podaná. 
Já byla “líná”. Ale jen vůči věcem, které mě nebavily. Prostě jsem je jen nechtěla dělat a ztrácet s nimi čas a energii. Naopak, když jsem třeba tvořila grafiku na počítači, dokázala jsem u ní trávit celé den, místo lítání po venku. Bavilo mě to. Jenže já si z toho tehdy odnesla, že vlastně neumím vůbec nic, co se manuálních prací týče a tak “stojím za prd”. Což nebyla pravda, já to uměla, jen dělat nechtěla. A tak jsem zabředla do omylu, který nebyl mou součástí, ale já ho tou svou součástí udělala. A v určitých situacích se cítila opravdu jako hovno v trávě.

No a tak modeling byl pro mě vlastně jako dělaný…
A nebo ne?

Ono to vyžadovalo být nejen krásná, ale i sebevědomá, vysoká a hlavně štíhlá.
Jenže já v dospívání začala v důsledku emocí a antikoncepce přibírat na váze. Bojovala jsem se svým tělem. Hodně. Což je taky jiný příběh…

Byly však doby, kdy jsem zrovna měla svou váhu pod kontrolou a vypadala dobře. Dokonce jsem se odhodlala jít na nějaké castingy. Nikdy jsem ale nepostoupila dál. Stačil jeden, dva neúspěchy, aby začaly ještě více podkopávat mé už tak nízké sebevědomí.

Až jednou se naskytla příležitost.
Stačilo zaplatit (né zrovna malé) zápisné do agentury a následně modelingový kurz chůze, abych dostala šanci ukázat, co ve mě bylo. Měla jsem na výběr.
,,Zaplatíme Ti buď taneční ve škole a nebo ten modeling." řekli rodiče.
Ano, bylo mi líto, že přijdu o tančení, ale i když jsem se nikdy neuměla příliš rozhodovat, tady volba byla jasná.


Splnila jsem si svůj sen. Díky rodičů a jejich psychické i finanční podpoře, bez které by to pro mě nebylo možné.

Byla jsem dobrá v chůzi i pózování, měla hezký úsměv a tak mě velmi brzy majitelka agentury poslala do terénu. Díky tomu jsem se zúčastnila několika módních přehlídek, které jsem měla dokonce zaplacené. Asi nejlepší “brigáda” mého života. Můj sen se stal skutečností. A nejen to. Rodiče na mě byli tak pyšní. Největším zážitkem pro mě byla přehlídka, která se odehrála v nádherných prostorách Hotelu Palace Barceló v Brně. Ano, cítila jsem se jako opravdová modelka. Ale uvnitř sebe stále měla tu hlubokou pokoru vůči ostatním slečnám. Věděla jsem, že tam byly hezčí. Všude na světě byly hezčí slečny. Ale já v tu chvíli překonala ten svůj strach a šla doslova s kůží na molo. Byla jsem tak trochu ve svém živlu. Jak jsem zmiňovala, rodiče nás od malička fotili a natáčeli, bylo pro mě přirozené být středem pozornosti i fotoaparátů.

fotomodeling kopie

Chtěla jsem to časem povýšit na jinou úroveň. Toužila jsem být i v rádiu, v televizi. Mým snem bylo účinkoval se svým úsměvem v reklamě na zubní pastu. Aby mě viděl a slyšel celý svět, ale hlavně ti, kteří mě celé roky podceňovali a smáli se, když jsem začala nabývat na váze. Přála jsem si, aby si řekli: ,,Tyjo, to je ona. Tu znám. Tak přeci jen něco dokázala?”
.
.
.
.
POKRAČOVÁNÍ V KNIZE  k a p e s n á ř ☺

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení